Naše třída Včeliček se rozhodla, že vyrazí na školku v přírodě. Vzhledem různému věku dětí bylo jasné, že šestileté matadory bude potřeba doplnit dětmi mladšími. Zpočátku nám to velké vrásky nám nedělalo,věřily jsme,že to zvládnou. Nicméně okolo výletů s přespáním panuje spoustu obav,které jsme se snažily vyvracet tak dlouho, až jsme samy znejistěly a začaly se těch obav také trošičku obávat.
Shrnutí největších obav:
Obava č. 1: Děti budou při loučení hodně plakat
Obava č. 2: Děti budou před spinkáním hodně plakat.
Obava č. 3: Učitelky budou po ŠvP unavené a budou hodně plakat.
Ovšem ani to nebyl důvod pro to, abychom couvly. Doprava byla domluvená, krásné ubytovaní v penzionu Meránek přímo pod sjezdovkou Monínec už bylo zajištěné, milé paní vedoucí se na nás těšily a stejně tak i my.
A jak to nakonec celé probíhalo:
Motivace
Již týden před datem odjezdu jsme se děti snažily psychicky připravit na nadcházející školku v přírodě Společně jsme co nejvíce plánovali průběh cesty, vybírali spolucestující i spolubydlící, poodkrývaly jsme plány, abychom zasadily semínka zvědavosti . Děti se tvářily stále více nadšeně a motivovaně. My, učitelky, jsme neusínaly na vavřínech a raději jsme byly stále připravené na možnou změnu postoje z „Už abychom jeli“ na „Nikam nejedu.“ Do dne odjezdu ale nikdo takovýto obrat neučinil.
Odjezd
Sešli jsme se již ráno v 8 hodin, aby se děti nestihly pořádně probrat a uvědomit si hloubku stávající situace. Některé z nich nás ovšem převezly, protože vstávaly už po čtvrté ranní. Nikoliv z nervozity, ale z nedočkavosti. Nervozita narůstala u učitelek, které každou chvíli očekávaly příval slz, čím více se blížil odjezd. Nutno podotknout, že pár slz opravdu ukáplo. Nicméně byly to slzy dospělácké, které se draly do očí rodičů i učitelek, dojetím nad tím , jak to ti naši malí milí a malé milé krásně zvládly.
Příjezd a první odpoledne v Monínci v penzionu Meránek
Tři mikrobusy spolu komunikovaly pomocí vysílaček, které měly pod kontrolou děti. Takže komunikovaly neustále. Svačiny z domova byly snědeny ještě před první kolonou, přesto cesta proběhla v pohodě a veselí.
Děti si vybalily (čti: zasunuly kufry k postelím a vypátraly další dobroty ukryté v zavazadlech), snědly špagety k obědu a po krátkém odpočinku vyrazily do lesa, který byl přímo za penzionem.
Tam opravdu všichni ožili (až na pár ptáčků vypadlých z hnízda a jednoho slepýše, kteří ovšem posloužili jako výzkumný objekt pro naše objevitele). Zkoumali jsme místní stromy, byliny, plevel, běhali a skákali a na nějaké stýskání nebyl vůbec prostor. Před večeří jsme si ještě pohráli na blízkém hřišti, váleli sudy ze sjezdovky a hráli různorodé hry. Kritický okamžik č. 2 se blížil…
Večer
Večeře – buchtičky se šódó – nás všechny potěšila. Myšlenka na to, že po sladké večeři přijde ještě oslava narozenin s dortem pro všechny, učitelkám způsobovala lehké nervové tiky. Naštěstí po dortu proběhla vydatná diskotéka – Mašinka, Macarena, tanec v kruhu, pánská, dámská volenka, ploužáky.. Chtěly jsme věřit, že alespoň trochu cukru se podařilo tím divokým rejem spálit.
Večerní hygiena proběhla jak po másle (podobně to potom i v koupelnách klouzalo). Zjistily jsme, že naše děti jsou naprosto samostatné a dokáží spolupracovat v jakýchkoliv situacích.
Nyní přichází bod zlomu. Večerka! Samozřejmostí je poslech pohádky. Poté stačilo pár minut a… Všichni spali! Opravdu! Na mou duši, na psí uši, ani slzička!
Den druhý
Začínáme zhurta rozcvičkou – protahování, výběhy do kopce, skoky, hry. Skvělý start do nového dne.
Snídaně formou švédských stolů nás opět všechny potěšila. A pak hurá do Aktivity parku. Sjezdovku jsme dolů téměř seběhli, abychom si co nejdříve mohli užít lanový park, střelbu z luku, kuličkovou dráhu, bungee trampolíny, tubing i obří vodní skluzavku. Sjezdovku nahoru už vyběhli jen někteří. Učitelky to nebyly…
Po obědě byl v plánu krátký odpočinek a procházka naučnou stezkou. Plány jsou od toho, aby se porušovaly. A tak děti spaly téměř do čtyř hodin odpoledne a místo naučné stezky bylo hřiště, sběr dřeva, opékání buřtů a stezka strašidelná.
Den třetí – odjezd domů
To už byla rychlá akce. Snídaně nás opět moc potěšila. Děti byly sbalené rychlostí blesku. Rozloučili jsme se s vedoucími ubytování, kterým jsme za jejich péči poděkovali vlastnoručně vyrobeným pampelišovým medem . Cesta uběhla rychle, bez kolon a tak jsme byli brzy všichni s rodinami a plní zážitků jsme mohli sdílet první dojmy.
Další zajímavá zjištění:
Něžná malá blondýnečka dokáže na posezení spořádat 8 buřtů a párků (které si sama napíchne, opeče a naservíruje).
Chlapeček, který v MŠ nechce hrát pohybové hry, protože má strach, dokáže na stezce odvahy podporovat staršího kamaráda („Neboj se. Poď, nebreč. Neboj, dej mi ruku.“) a celou strašidelnou stezkou ho provést.
V novém prostředí se téměř každé z dětí setká s určitou výzvou, obavou. Beze strachu není odvaha. A že na školce v přírodě jsme byli svědky spousty odvážných činů (ať už to znamenalo sjetí klouzačky, spaní bez rodičů, zvládnout žahnutí kopřivou, projít lesní cestou bez dospělého…). Pro každého z nich to byl velký krok a pro nás velká inspirace. Děti by měly učit dospěláky odvaze.
Na závěr:
Obava č. 1 a 2 naprosto vyvrácena.
Děti zvládnou víc než si často myslíme, stačí jim dát důvěru a příležitost.
Obava č. 3 částečně vyvrácena.
Učitelky byly díky dětem nabité, ale jsou to plačky – děkujeme za slzy štěstí, dojetí a další krásné pocity, které jsme DÍKY VAŠIM DĚTEM mohly prožívat.
Byla to krásná pomyslná tečka za prvním společným školním rokem.